Zdravím všechny, kteří se dostali na mé stránky a chtějí se dozvědět něco o mně. Jmenuju se David a jsem narozený v roce 1993.
Celý svůj život jsem doposud strávil v Brně. Po absolvování sportovního gymnázia jsem vystudoval VUT, obor ekonomika podniku. Nejdříve jsem pracoval na pozicích z mého oboru, což mě tenkrát i bavilo.
Hrál jsem si s čísli v excelových tabulkách, dost mi to šlo a byla to pro mě i zábava. Postupem času mě však práce přestala dávat smysl.
Firmy, pro které jsem pracoval, nepřinášely pro společnost nic, co bych považoval za důležité. A taky, proč bych měl chtít po kolezích další práci, když té své mají nad hlavu a neustále se jim připomínat a prosazovat, že tento úkol je něčím důležitější? Vždyť vlastně ani existence těchto firem mi v podstatě zas tak důležitá nepřišla 🙂 Do toho touha po změně a po cestování zapříčinily, že jsem dal výpověď.
Nastoupil jsem nakonec do pizzerie na pozici kurýra. Z mládí mi chybělo, vyzkoušet si práci mimo kancelář a taky jsem do ní nastupoval s vidinou, že já budu přece ta "radost", která přiveze hladovému zákazníkovi jídlo.
Po nástupu jsem však zjistil, že to není až taková hitparáda, jakou jsem si představoval. I když se občas našla výjimka, která zlepšila den, zákazníci byli většinou spíše neutrální až nepříjemní. Navíc na nějaký pokec s nimi nebyl čas, protože jim přece chládla pizza.
Do toho věčné hádky s nadřízenými a úmorné 14hodinové směny, při kterých se člověk kolikrát opravdu nezastavil a kromě rozvozu pomáhal i v kuchyni a dělal v podstatě veškerou práci okolo.
Ve výsledku mě práce i dost přinesla a tak nějak mě zocelila. Každopádně byl už čas se posunout dál.
Vzal jsem práci, která se mi zrovna naskytla a v maličké firmě jsem z domu psal články a reklamní texty. Byla to práce, která mně dávala úplně nejmenší smysl z těch, kterými jsem si doposud prošel.
Dokonce jsem se za ni i tak trochu styděl. V práci jsem měl však velkou volnost a pohodu, což zapříčinilo to, že jsem v ní vydržel téměř 2 a půl roku. Nemusel jsem se s nikým na ničem domlouvat, jen jsem si odpracoval svoje a měl jsem klid.
Výhoda byla i v práci z domu, nebo spíše "odkudkoliv", čehož jsem naplno využíval a jeden podzim strávil celý u moře. Ze své cesty jsem měl plno zážitků, které mi zůstanou celý život. Avšak cestování jsem se už víceméně nabažil, a navíc - chci stále dělat práci, která mi nedává vůbec žádný smysl?
"Kolik máš životů, abys čas mrhal...?" Takto se zpívá v písni od jedné brněnské kapely, a já jsem si uvědomil, že skutečně už není na co čekat. Život máme jen jeden a měli bysme ho využít co možná nejlépe.
Naplno využít to, co nám do naší povahy bylo dáno a dát svému životu vyšší smysl. Proto jsem se rozhodl ze dne na den s prací seknout a začít se věnovat tomu, co umím nejlíp.
Pracovat s lidmi, kteří se mi svěřují se svými problémy, vypovídají se a tím si i uleví. Po mé návštěvě se cítí líp a každé takové setkání dělá radost i mě. Neskutečně mě to naplňuje a baví, a věřím, že pokud mám dělat něco, co má v životě OPRAVDOVÝ smysl, tak je to právě tato práce.
